Adéla a její náhled na domácí násilí

Byla jsem vůči tomu slepá a naivní!

Dříve jsem měla naivní názor, že takové věci se v domácnostech nijak moc nedějí. Pokud nějaký článek vylezl na povrch, tak jsem ho považovala za raritu.

Taky jsem měla tendenci odsuzovat lidi, kteří si tohle "dobrovolně" nechali líbit a ve vztahu zůstávali. Byla jsem jako dost velká část naší populace:

Proč neodešel/neodešla? Proč to nikomu neřekl/a? A bůh ví, jak to bylo... Co když to teď vytahuje kvůli pomstě. Tohle by si přece normální člověk nenechal líbit...

Nevím proč jsem si myslela, že se to děje lidem slabým (fyzicky a psychicky), spíše těm ekonomicky slabším s nižším vzděláním. Takto naše názory utváří bohužel společnost.

Sama sebe považuji za ženu silnou, racionální, inteligentní a samostatnou. Nejsem na nikom závislá, mám fungující podnikání, stabilní příjem, zázemí.

Přesto jsem byla "husa" a takovému manipulátorovi jsem naletěla. Věřila jsem mu každé slovo, milovala ho. Věřila jsem, že ho změním, že on se kvůli mně změní, že já jsem jiná než byly ty ženy před tím. Já to dokážu, dokázala jsem přece naprosto všechno v životě! Proč ne tohle.

Kolik nocí jsem kvůli němu probrečela, kolik urážek od něj jsem si opakovala pořád dokola, kolikrát jsem si říkala, mám já tohle vůbec zapotřebí? A přes to jsem setrvala... A nechala agresi stupňovat a stupňovat.

Nejhorší ale je, že mně vůbec nedocházelo, že se mi děje přesně to, za co jsem měla potřebu druhé tak trochu odsuzovat. Vůbec jsem si neuvědomovala, jak se mnou ten člověk manipuluje, jak si mě pěkně chystá přesně do té pozice, kde mě chce mít - bezbranné trosky odříznuté od reality a s totálně pošlapaným sebevědomím.

Dál jsem za ním jezdila, dál jsem chovala naději, ale přesto jsem si někde v hloubi mozku uvědomovala, jak strašně špatně to je. Svěřila jsem se kamarádce. Říkala mi mockrát, ať okamžitě odejdu, že je to hovado, debil, narcis... No myslíte, že jsem jí poslechla? Kdepak... Asi jsem si v tom musela pořádně vymáchat čumák, abych pochopila.

Na ty Vánoce nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu, jak jsem jak trubka kolem nich skákala, jak jsem musela lhát, že s tím člověkem nic nemám, přesto že u něj v koupelně byl můj kartáček. Jak jsem v rámci téhle šaškárny, když jsem jim vyvařovala slavnostní večeři, předstírala, že nevím kde je vařečka, nebo ho žádala, ať mi pustí sporák... Hlavně aby se na nic nepřišlo.

Ty rány pak u stromečku přilétly z čistého nebe. Vůbec nevím proč, vůbec nevím za co. Prý že jsem nevděčná děvka, co si ničeho neváží. Nevím čeho jsem si nevážila, protože on na mě i s tím dárkem zapomněl. A mně to bylo jen líto. Chytla jsem jednu velkou do tváře, dva kopance do kyčle a jeden do stehna. Ta bolest byla strašná. Ležela jsem tam pár minut a jen jsem brečela. On z obýváku odešel a šel pokračovat v pití v kuchyni.

Dnes lituju, že jsem rovnou nezavolala policii. Ale byl to takový šok! Vůbec jsem to nečekala. Navíc sama jsem v tu dobu v sobě měla dvě skleničky vína. Co když by mi nevěřili a řekli, že jsem opilá. To víno byl i důvod, proč jsem tam zůstala do rána. Neměla jsem se jak dostat domů. Byl Štědrý večer. Kdo by tak pro mě asi přijel?

Ráno mi bylo trochu líp, ale věděla jsem, že je to špatně. Když na něj prasklo, že mi lhal o tom úrazu, všechno mi ve vteřině došlo. Byla jsem taková naivní kráva. O mě tady vůbec, ale vůbec nešlo. Jen o peníze.

Pobrala jsem jen ty nejnutnější osobní věci a okamžitě jsem odjela.

Od té doby se na tuhle problematiku koukám úplně jinak. Děje se to! Stát se to může naprosto každému! Těm lidem musíme pomoci. Nezesměšňujme, nesuďme, nebagatelizujme jejich starosti.