Natálie vypráví o znásilnění

Stalo se to. Byla jsem znásilněná. 

Slovní spojení, které jsem ještě v té době nedokázala vyřknout nahlas, avšak za tu dlouhou dobu už jsem se s ním sžila natolik, jako by to byl jeden z mých poznávacích znamení. Nikdy bych si nedokázala ani zdaleka představit, že se něco takového může stát mně... zrovna mně. To je přece nemožné. Na toto prostě nikdy nikdo není připraven, a o to těžší to všechno je, když se to opravdu stane.

Stalo se to a já se s tím musela naučit žít. Můj mozek si ještě několik hodin vůbec neuvědomoval, co se doopravdy děje. Já byla bohužel okolnostmi donucena spát ve stejném bytě jako ten, který mi ještě před malou chvílí tolik ublížil. Pamatuju si, jak jsem se se slzami v očích nutila usnout, aspoň na těch pár hodin, ať můžu brzy ráno odjet. V tom pokoji jsem díky bohu nespala sama, ale i přesto si pamatuju ten pocit obrovského strachu. Co když přijde za mnou znovu? Nikdo v tom bytě nevěděl, co se stalo a já na vše byla naprosto sama. Jen já, moje bolest a můj strach. Brzy ráno jsem se sebrala a jela domů. Tím mělo moje utrpení skončit, ale naopak to celé začalo.

Hlavou se mi honilo obrovské množství různých myšlenek a otázek. Jen těžko se dá člověku, který tak intenzivní pocity bolesti, studu, strachu a obav nikdy nezažil, vysvětlit, co se děje v hlavě za reakce.

Vyčítala jsem si to, úplně všechno. Proč jsem tam tu noc přišla? Proč jsem nespala v kalhotách? Proč jsem nekřičela? Uvěří mi někdo? Můžu si za to sama? To je jen slabý výběr několika.

Všechno se mi honilo hlavou, a to jsem celý den strávila v práci, která mě nějakým způsobem odreagovávala. I přesto jsem na to nemohla přestat myslet.

Nemohla jsem zůstat sama, a proto jsem se rozhodla večer strávit ve společnosti. I tam jsem poprvé to slovní spojení "byla jsem znásilněná" vyřkla. Čekala bych, že se s něčím tak velkým svěřím někomu, komu nadevše věřím - rodině, nejlepší kamarádce. Ne, ani zdaleka! Nedokázala jsem si představit, že bych něco takového měla říct někomu, kdo mě miluje. Nejenže zažívám obrovskou bolest já, přece ji nebudu způsobovat i lidem ve svém okolí. To jsem prostě nemohla udělat. Nějak podvědomě a zcela neplánovaně jsem se svěřila kamarádce, holce, kterou znám několik let, ale pin od telefonu bych jí nesvěřila. Paradoxně jsem se jí ale svěřila s něčím tak velkým, prakticky hned, ta slova ze mě téměř vyletěla. Bylo to volání o pomoc. Myslela jsem, že si mě jen vyslechne, možná pomůže, pohladí, utěší, ale ne. Ona byla zodpovědná a vrhla se do toho po hlavě. Zavolala policii a já tak byla nedobrovolně zatažena do řešení něčeho, co tolik bolí, s lidmi, které vidím poprvé v životě, i když jsem to zatím nebyla schopna přiznat ani své nejlepší kámošce nebo rodině.

Co se se mnou teď bude dít? Určitě se to provalí, bydlím na vesnici, lidi se na mě budou koukat skrz prsty. Bude mi někdo věřit? A co moje rodina? Bezmoc, strach, úzkost, všechno to mě v ten moment svíralo. Neměla jsem nikoho, s kým bych se mohla poradit.

Nikdo to nevěděl. Jen ta jedna holka, a ta byla nekompromisní, toto se prostě musí řešit. A tak jsem musela. Policie na mě naštěstí neměla čas, nebo alespoň ten den ne.

Celou noc jsem nemohla spát, usnula jsem až nad ránem a celý den mě budily telefonáty neznámého čísla, policie. Je to ani ne 24 hodin od toho, co se udála nejvíc traumatizující věc v mém životě, kterou nemám absolutně nijak zpracovanou, a už jsem tlačena do toho to řešit s orgány. Snažila jsem se po telefonu policii odbývat či dokonce odmítat, ale pod výhružkou, že pro mě přijedou "s majáčky" jsem se nakonec na policejní stanici dostavila. Tato výhružka, kdyby se stala skutečností, by jen potvrdila všechny mé obavy. Moje okolí ani rodina nemělo ponětí, čím si zrovna procházím a nedovedu si představit situaci, že by před našim domem, kde jsem žila s rodiči a bratrem, mělo zastavit policejní auto a odvézt mě. Na malé vesnici. To jsem tam radši přijela sama, i když s nechutí. I přes moje vnitřní strachy jsem byla nakonec přesvědčena k výpovědi, která byla rozhodně jednou z nejtěžších věcí, ale to tu nehodlám více rozpitvávat.

Shrnu to pouze na to, že jsem nevěděla, do čeho jdu. Sáhla jsem si na to největší dno mé psychiky a s maličkou vidinou možné spravedlnosti ustála veškeré ty úkony, které pro mne byly přinejmenším ponižující. Když mě po několika hodinách přivezli konečně domů, rozjela jsem se za nejlepší kamarádkou. Je to 48 hodin od skutku a já jsem se jí konečně svěřila s tím, co se mi stalo. Plakala jsem jí v náručí a povídala každý detail, stejně tak, jako před chvílí policii. S ní jsem se ale cítila v bezpečí a taky kouřila jednu cigaretu za druhou. Seděly jsme tam a plakaly jedna přes druhou. Až v tuto chvíli jsem si začala pořádně uvědomovat, co se všechno právě děje. Otevírá se mi nová, hodně temná a dlouhá životní etapa. Právě začala éra úzkostí, deprese, bolestí, neuvěřitelně obrovského strachu, nočních můr, probdělých nocí, výkyvů váhy, ztráty sebevědomí a celkové nespokojenosti sama se sebou. A to bude ještě trvat další necelé dva roky.