Noční můra jménem Emil!

Příběh Evy, která si prošla psychickým násilím.

Začalo to nevinně, zamilovala jsem se do ženatého chlapa a rok jsme spolu chodili.

Jsem poměrně společenská, ráda chodím na pivo a většinu mých přátel a známých tvoří muži na hranici středního věku. Můj tehdejší milý (dejme mu krycí jméno Emil) z toho samozřejmě nadšený nebyl. Ve svých představách mě viděl jako baronku, která se stýká s lidmi z nejlepších kruhů a optimálně se ženami.

Snažil se mě přesvědčit, že lidé, s nimiž se stýkám, nejsou pro mě vhodná společnost. Když jsem mu opakovala, že si své přátele nedám vzít, přitvrdil. Začal mi tvrdit, že mě jenom využívají. Když ani to nepomohlo, začal tvrdit, že mě chtějí všichni jenom znásilnit a jinak mi ublížit.

Když jsem mu nevěřila a odporovala, začal tvrdit, že jeden z mých přátel - ponechával ho v anonymitě - mu za úplatu podává reporty, že má nahrávky, o čem se u stolu bavíme, že o mně mí přátelé tvrdí, že pod stolem kouřím ptáky za panáky a podobně. Snažil se prostě udělat první poslední pro to, aby mě od mé sociální bubliny odřízl, abych zůstala sama. Vždyť osamělá žena se na svém milovaném protějšku stává závislou a lépe se tak ovládá.

Byl obchodník, měl úspěšný podnik, dcery provdané v cizině. Snažil se mě vychovávat k tomu, abych uměla své schopnosti prodávat jako zboží. Viděl ve mně dámu, což byla ta příjemná část. Horší bylo, že nebyl s to se přenést přes to, s jakými lidmi mi je dobře.

Snažil se mě předělat k obrazu svému. Když jsem se neměnila v to, co ze mě chtěl mít, začal zneužívat mé lásky k tomu, aby mě vydíral odstřižením od sebe. Denně mi několikrát telefonoval, když jsem byla v hospodě s přáteli, dával mi najevo odpor - což vás prostě od člověka, kterého milujete, bolí.

Vyeskalovalo to tím, že mě pak obviňoval, že mu zahýbám s jedním konkrétním kamarádem, a vyhrožoval mi, že pokud nedokončím studium, najme si přes své kontakty nějaké gorily, kteří ho zmrzačí. Chodil za mnou s pistolí, kterou ohrožoval mé kamarády, z okna mé kuchyně mířil flintou na lidi, kteří pod ním na hřišti hráli fotbal, no prostě magor.

Když jsem se dostala na úplné psychické dno, vzedmula se ve mně vlna posledních sil a poslala jsem ho do háje. Když jsem od něj už počtvrté slyšela, že je mezi námi konec, který nepřišel, popáté jsem ho přestala přemlouvat a řekla jsem mu "Tak jo".

Univerzitu, kterou jsem studovala, jsem samo sebou nedokončila. Měla jsem před sebou poslední půlrok magisterského studia. V psychickém rozpoložení, v němž jsem se díky Emilovi nacházela, jsem nebyla schopná se soustředit na studium a státnice. Ještě asi tři čtvrti roku poté, co jsme se rozešli, jsem trpěla sluchovými halucinacemi. Slyšela jsem třeba zvonit telefon, i když mi nikdo nevolal - a to jak osobní, tak pevnou linku v práci. V průběhu našeho vztahu jsem se chtěla několikrát zabít. Až tak mě zdeptal.

Dodnes mám podezření, že trpí nějakou poruchou osobnosti, některé chování, které vykazuje, by mohlo odpovídat schizofrenii. Je paranoidní a trpí bludy.

Ale je to příběh s dobrým koncem: začala jsem studovat znovu, dálkově, a se svým současným partnerem oslavíme v červnu dvouleté výročí.

Jedním z důvodů, proč se obětem násilí tak těžko odchází od agresora, je často skutečnost, že v nich nějak vypěstoval pocit, že je jejich hodnota závislá na jeho přízni. To se Emilovi naštěstí nepovedlo, i když se o to taky pokoušel.